Čtrnáct dní v Jižní Koreji. Čtrnáct dní neustálého kličkování mezi neonovými mrakodrapy, zběsilého přebíhání z jednoho místa do druhého a předstírání, že nám pálivé kimchi vlastně vůbec neleze nosními dírkami ven. Naše těla připomínala vybité powerbanky a mozkové závity prosily o milost. Verdikt byl jasný: musíme zpomalit.
Volba padla na vyhlášenou pláž Daecheon.
Pokud od korejského pobřeží čekáte romantické zátoky jako vystřižené z katalogu na Maledivy, Daecheon vás rychle vyvede z omylu. Je to... inu, řekněme si to upřímně, vlastně docela strašná nuda. Dlouhý pás písku, moře, které má do azurové barvy stejně daleko jako korejská veřejná doprava ke zpoždění, a v zádech hradba betonových hotelů. Žádná velká exotická divočina se nekoná.
Jenže po dvoutýdenním cestovatelském maratonu je tahle nudná oáza přesně tím, co zdravotní karta vyžaduje.
Děti jsou v absolutním rauši. Během pěti minut zapomněly na všechny historické památky, paláce i technické vymoženosti Soulu. Skáčou do vln, staví z mokrého písku beztvaré hrady a konečně si užívají ten pravý, nefalšovaný prázdninový klid u moře. Pro ně je Daecheon ráj na zemi, kde po nich nikdo nechce, aby chodily potichu a nešlapaly na posvátné kameny.
Pro nás dospělé je to ale nečekaná psychologická zkouška.
Ležíme na dece, koukáme do prázdna a naše cestovatelské svědomí hystericky křičí: „Opravdu tady jen tak sedíte? Vždyť jen tři hodiny odsud je další místo k prozkoumání!“ Ležet na pláži, kde se doslova nic neděje, je po 14 dnech v korejském tempu zvláštní druh terapie šokem. Tělo sice slastně přede, ale mozek navyklý na konstantní přísun podnětů začíná mírně zmatkovat.
Písek máme úplně všude, mořský vázek nás pomalu obaluje solí a my si pokládáme tu nejdůležitější otázku celého pobytu: Jak dlouho to my dospělí zvládneme vydržet, než začneme z nudy počítat racky nebo si vyhledávat jízdní řády do nejbližšího muzea?
Dnes jsme se rozhodli, že naši zpackanou výpravu za dronovou show napravíme tady. A tak nás čekal dlouhý den až do 22h, abychom se na to mohli podívat.
