Jsme češi, kteří do teď seděli akorát ve vlaku od ČD, takže náš životní rytmus dosud diktovala paní z rozhlasu hlásící: „Opožděný rychlík z Kolína do Ústí nad Labem bude mít z důvodu technické závady na lokomotivě zpoždění přibrižně 45 minut. Omluvte prosím toto zpoždění.“
No, a teď nás osud posadil do korejského supervlaku KTX. Pohodlně se posaďte, protože tohle nebude žádne “tudum-tudum” 🙃.
Přicházíme na nádraží v Soulu a podvědomě hledáme klasický český kolorit: pach piva, dvě ztracené existence u stánku s novinami a hlavně velkou tabuli plnou svítivě oranžových čísel v kolonce „Zpoždění“.
Místo toho stojíme v hale, která vypadá jako terminál pro start vesmírných lodí. Na tabuli svítí KTX v 8:58. Je 8:45 a vlak už klidně stojí u nástupiště. Bez sekundy zpoždění.
Dostáváme první záchvat paniky. Kde je to správné nástupiště, a jak najdeme vagón č.15? Vedle nás procházejí korejci v oblecích, v ruce mají ledové amerikáno, a také jsou ledově klidní. Všechno je perfektní, čísla vozů jsou napsána na zemi a před nimi je úhledná fronta korejců, čekající na nástup. Přidáváme se 👍.
Zvyklí na boj o přežití při nástupu do pátečního rychlíku směrem na Brno (kde musíme lokty vyřadit ze hry maminku s kočárkem, abychom urvali místo u okna), zaujímáme bojové postavení. Jenže Korejci... ti jsou stále postavení do úhledné, dokonalé fronty. Nikdo nepředbíhá, nikdo nestrká.
Stoupáme si do dveří a automaticky čekáme ten známý tělocvik:
1. Zvednout kufr do výšky prsou.
2. Překonat metrovou propast mezi perónem a schůdkem.
3. Vyšlápnout tři strmé schody do vagónu.
A ono nic! Perón je v přesné rovině s vlakem. Nastupuje se jako do obýváku. A náš mozek odmítá spolupracovat, protože to nechápe 😅.
Zasedáme. Sedadla jsou měkká, čisto tak, že by se z podlahy dalo jíst kimchi. Čekáme na tradiční český start:
Pořádné škubnutí, při kterém nám odletí káva z kelímku.
Zvuk, jako když se srazí dva popeláři.
Rytmické tudum... tudum... tudum... na kolejích.
KTX se rozjíždí. Vlastně... my ani nevíme, že se rozjíždíme. Prostě se najednou krajina za oknem začne rozmazávat. Žádné drncání, žádný hluk, žádné skřípění brzd. Zmačkané batohy na klíně, abychom se ujistili, že ještě žijeme.
Luděk stahuje appku ma rychlost a hned se to stává tou největší zábavou naší chlapské posádky. Display telefonu ukazuje 100…poté 180, až dosahujeme 289km/h a oni se sází, jestli ten vlak překoná magickou hranici 300km/h. Bohužel, to se nestalo, ale i tak měli všichni radost.
V rychlíku do Brna při 120 km/h vlají záclonky, vagón se třepe jak pes v zimě a průvodčí vypadá, že každou chvíli vyskočí s padákem.
V KTX při 300 km/h 🚅:
Paní vedle nás si kreslí oční linky a ani jednou se nesekne.
Korejec před námi spí s pusou dokořán a ani se nepohne.
Koukáme z okna a hory kolem Soulu mizí tak rychle, jako naše naděje na včasný příjezd Pendolina v neděli večer.
Jediné, co nám chybí, je ten typický zápach z WC na konci vagónu, který vám spolehlivě oznámí, že jste přesně v polovině cesty mezi Prahou a Brnem.
