Tak a je to tady 🙈.
Jestli se říká, že nejlepší na celé dovolené je to natěšené očekávání, tak autor tohoto výroku očividně nikdy nebalil děti vracející se z tábora dvanáct hodin před odletem na druhý konec světa.
Aktuální stav v obýváku: KONTROLOVANÝ CHAOS.
Pokud by existovala olympijská disciplína v mentálním zhroucení nad balením kufrů, beru zlato. A aby toho nebylo málo, cestovatelská horečka u nás doma letos dosáhla bodu varu díky kombinaci tří faktorů: korejské byrokracie, letecké společnosti Etihad a táborového oddílu našich dětí.
Technologická velmoc, kde nefunguje formulář.
Jižní Korea je známá jako centrum světového pokroku. Létající auta, 5G síť na každém rohu, roboti servírující kávu. Když jsme si ale sedli k vyplňování oficiální e-arrival card, měla jsem pocit, že se ten oficiální web nachází na serveru poháněném klikou.
Stránka padala s přesností švýcarských hodinek. Když už jsme na desátý pokus vyplnili číslo pasu, systém zahlásil chybu v neexistujícím políčku a celý formulář promazal. Po dvou hodinách zírání na načítající se kolečko a lehkém nervovém tikání v levém oku se zázrak stal – formulář prošel! V tu chvíli jsme měli pocit, že máme vyhráno. Ale!! Luděk miluje kontrolu (díky bohu), a tak zjišťujeme, že u Dana máme špatně vyplněné datum narození. No, a tak na to jdeme znova 🤣.
Půlnoční lov sedadel u Etihad.
Abychom v letadle neseděli každý v jiné řadě (i když představa devíti hodin ticha bez dětí zněla chvíli celkem lákavě), bylo potřeba udělat online check-in přesně v sekundu, kdy se otevře. Což samozřejmě připadlo na čtyři hodiny ráno.
Představte si tu scénu: Tma, ticho a my s kruhy pod očima jako mývalové. Nejprve appka spadla a nechtěla načíst scan pasu, ale nakonec se povedlo a přidělili nám sesadla na konci letadla u záchodků 🤣. To je tak, když se šetří. Ale co, máme sedačky vedle sebe a to nám stačí.
Akce „Kouřící batoh“
A pak přišel zlatý hřeb programu: Příjezd dětí z tábora.
Dveře se otevřely a do předsíně vpadly dvě bytosti znatelně pokryté vrstvou bahna, prachu a vzpomínek. Z jejich batohů se linula charakteristická vůně táboráku promíchaná s mokrým ručníkem, který strávil poslední čtyři dny na dně kaskády špinavého prádla.
Zapnula se takická operace Rychlopraní & Rychlobalení. Zatímco pračka přadla na nejvyšší otáčky, metodicky jsem třídila věci na „toto musíme vyprat“, „toto raději vyhodíme“ a „toto letí do batohu do Koreje“.
Směr letiště!
Batohy jsou nakonec nějakým kouzlem zavřené (musela jsem si na ně sednout), doklady máme, e-arrival karty po stotisícím pokusu stažené v telefonu, letenky jsou v mobilu a žaludek máme stažený nervozitou.
Ten známý pocit šimrání v břiše, smíchaný s lehkou panikou z toho, co všechno jsme určitě zapomněli, k tomu ale jednoduše patří. Teď už stačí jen přežít cestu na letiště (z Holešovic, kde necháme auto u Luďkový práce, metrem a trolejbusem až na terminál 1) nezapomenout pasy na konferenčním stolku a zítra touto dobou už budeme nabírat směr Asie!
Držte nám palce a brzy se ozveme už z druhého konce světa! ✈️🇰🇷
